Nemám ráda tečky. Teda mám ráda tečky, ale ne když je jen jedna. Lepší jsou tři... Tři tečky mi dávají manipulační prostor, zvětšují pole možností... Tečka je ultimativní a bere mi možnost věci dále posouvat.
Samozřejmě dělám i tečky. Někdy prostě musíte něco ukončit - vztah, přátelství, životní etapu... Ale i tak mám tendenci tu tečku neustále rozmnožovat na tři. A to ne proto, aby jí samotné nebylo smutno... Rozhoduji se intuitivně a emocionálně, a pokud jde o lidi, jsem poměrně dost naivní, přestože už jsem docela velká (nikoli vzrůstem) holka. Mám tendenci nevěřit ve špatné, vždy si dělám vlastní názor, nedávám na pomluvy a snažím se nevytvářet předsudky... A to i přesto, že věřit pověsti, která člověka předchází, může být někdy o dost efektivnější. Ačkoliv mám jinak ráda věci jednoduché, jasné, rychlé a efektivní, v tomhle si poradit nenechám. Pověst si vyslechnu a udělám za ní tři tečky... Prostě si na to musím přijít sama. Co na tom, že jsem nakonec dospěla ke stejnému názoru, jen jsem mezitím třikrát obešla zeměkouli...?
Ale zpátky k tečkám... Myslím si, že něco podobného měl na mysli Marcel Pagnol. Jen se trochu rozcházíme v terminologii interpunkčního znaménka:
"Chce-li žena udělat za věcí tečku, je z toho nakonec přece jen zase čárka."
A s tím souhlasím nejen já... Nedávno se mě zeptala: "Maminko, co budu, až se znovu narodím?"
Ona totiž stejně jako já moc dobře ví, že všechno může pokračovat. MŮŽE pokračovat... Nikdy stejně. Nikdy bez emocionálního zpracování okamžiku, kdy se rozhodujete, jestli uděláte tečku, tři tečky, nebo čárku. Nikdy bez vašeho rozhodnutí. A právě vědomí této MOŽNOSTI mě oklikou vrací k mému oblíbenému tématu posledních dvou let... Tři tečky mi život sakra komplikují, ale současně mi dávají mnohem větší hodnotu. Dávají mi SVOBODU.
"Kdyby tahle ruka byla jazyk, mohla bych se mýt jako kočka."
Tím myslela svou levou ruku. Je levačka, a jak stála ve sprchovém koutu, stříkala si na levou ruku vodu ze sprchy a pak si s ní myla obličej. U táty má čtyři kočky, takže kočičí údržbu kožíšků a péči o zevnějšek zná velmi dobře. Teď jednu z nich...
Lezla na boulderu. Bylo to fakt vysoko. Teda z mého pohledu to bylo vysoko. Ona prostě lezla. A i když nejsem žádná super matka, jednu věc nikdy nedělám... nepodsouvám jí své strachy. Tak jsem ji nechala lézt a z jejího pohledu ji klidně podporovala, aby vylezla až nahoru. Pak se začala vracet dolů. Nádherně, obezřetně nožičkama hledala úchyty a...
Když byla nemocná a hlídala ji babička, chystala jsem se ráno do práce. Chodila jsem po bytě a jen tak komentovala, co dělám, abych na nic nezapomněla...